První umělecké projevy na území dnešního Španělska spadají do prehistorie. Z období paleolitu se dochovalo tzv. jeskynní umění, které vnitřek jeskyně z magicko-náboženských důvodů změnilo v jakési svatyně, na jejichž stěny se malovaly postavy zvířat i lidí, od těch nejjednoduších figur v barvě černé, červené a okrové až po různobarevné výjevy. Vrcholným dílem tohoto období je soubor nástěnných maleb bizonů v jeskyni Altamira u městečka Santillana del Mar v Kantabrii, která je plným právem nazývána sixtinskou kaplí paleolitu. Kresby s podobnými motivy byly objeveny i v dalších jeskyních severního Španělska, z nich nejzajímavější jsou v Puente Viesgo u Santanderu a El Pindal v Asturii. Do období mezolitu spadají kresby znázorňující lovecké scénky a rituální tance, které byly objeveny v pobřežních horách na východě. Na rozdíl od paleolitu nejsou ukryty v jeskyních, ale zdobí vnější hladké skalní stěny. Nejvýznamnějším jsou v oblasti Cogull (Lleida), Albarracín (Teruel), Valltorta (Castellón).
Období neolitu se vyznačuje megalitickou kulurou. Masivní kamenné věže, oltáře a komorové hrobky se zachovaly např. na Menorce, v Kastilii a ve východní části země. Dolmeny Menga a Vieira v blízkosti Antequery (Andalusie), jejichž stáří se odhaduje na 4 500 let, patří mezi nejzachovalejší v Evropě.
Velmi rozvinutá byla iberská kultura. Proslulá Dáma z Elche, busta ženy vytesaná z kamene, která pochází z nalezišť na jihovýchodě poloostrova, je nejznámějším příkladem iberského umění. Keltiberové se proslavili svými kamennými býky z Guisando v provincii Avila (Kastilie), kteří bezpochyby měli svůj náboženský význam.
Féničané zanechali stopy své kultury na pobřeží Andalusie, kolem Cartageny a na Ibize, po Řecích zůstala naleziště v Empúries a Roses na pobřeží Costa Brava.
První civilizací, která zásadním způsobem ovlivnila celý poloostrov, byla civilizace římská. Vulgární latina se stala základem dnešní španělštiny. Římané zakládají města, která opevňují hradbami, stavějí silnice, mosty, akvadukty, divadla... Četné římské památky se zachovaly v mnoha městech. Z některých zůstaly jen ruiny, některé se dodneška používají. K těm nejvýznačnějším patří bezpochyby akvadukt v Segovii (Kastilie), amfiteátr v Tarragoně (Katalánie), most přes Tajo v Alcántaře a přes Guadianu v Méridě (Extremadura). V Méridě, někdejší Emerita Augusta, je největší počet římských stavebních památek. Vedle již zmíněného mostu tu v centru starého města stojí vedle sebe divadlo, amfiteátr, cirkus maximus, v němž se dnes pořádají např. závody automobilů. Národní muzeum římského umění v Méridě, ale i muzeum římských památek v Tarragoně, jsou pro své unikátní sbírky velmi vyhledávané.
Z vizigótského období se zachovalo jen velmi málo architektonických památek, např. kostel sv. Jana v Baños de Cerrato (provincie Palencia, Kastilie-Leon), Charakteristickým architektonickým prvkem vizigótských staveb je oblouk podkovovitého tvaru.
Příchod muslimů v roce 711 ovlivnil výrazným způsobem život na poloostrově a zasáhl samozřejmě i architekturu. Rozvíjejí se města, stavějí se paláce a mešity. Hispanomuslimské architektonické skvostyoslňují svou orientální nádherou, dekorativností, v níž se uplatňuje smysl pro detail a barvu. Charakteristickými prvkem je ornament, mozaika, jemné krajkoví, zlacení, mramor, kachle, patia s vodotrysky a bazénky, sloupoví se zdobnými hlavicemi. Nejvíce památek z tohoto období najdete v Andalusii. Zasloužený obdiv pak budí mešita v Córdobě a nedaleký palácový kompex Medina Azahara, pak Alhambra a zahrady Generalife v Granadě, Alcázar, Zlatá věž a Giralda v Seville.
Výsledkem symbiózy s křesťanskou kulturou je vznik dvou specifických architektonických slohů - mozarabského (sloh křesťanských stavitelů, kteří se z muslimských oblastí na jihu přesunuli do osvobozených oblastí na severu) a mudejarského (sloh muslimských stavitelů pracujících po dokončení reconquisty pro křesťany). Židovská kultura nese v mnoha svých architektonických projevech stopy hispanskomuslimské kultury.
Zatímco jižní část poloostrova je pod vlivem hispanomuslimské kultury, severní části se obracejí spíše k Evropě. V Asturii, kam se muslimové nikdy nedostali, se rozvinul prerománský asturský sloh. Nejprve se stavějí malé kostelíky pro první asturské krále, v 9. století tento sloh dosáhl největšího rozvoje a vzniká např. Oviedo. Do osvobozených severních oblastí, od Galicie až po Katalánsko, se stěhují mozarabové, kteří navazují na vizigótskou tradici, ale obohacují je o vyšší podkovovité oblouky, které jsou tak typické pro muslimské stavby. Nejvýznamnější stavby tohoto typu se nacházejí v leonské provincii (kostel Santiago de Peñalba). Legenda o svatém Jakubovi a jeho údajném hrobě v Santiagu de Compostela přivedl na tzv. Cestu svatého Jakuba velké množství poutníků. Podél této cesty se stavějí kostely a kláštery v románském slohu(Katedrála v Jace, kostel sv. Martina ve Fromistě (provincie Palencia), bazilika sv. Isidora v Leónu s panteonem leonských králů vyzdobena nádhernými freskami a katedrála sv. Jakuba v Santiagu de Compostela, jejíž portál slávy je považován za nejreprezentativnější dílo španělského románského umění). Snad největší počet románských památek se nachází v Navaře, Aragonu a Katalánii. Velká většina cenných maleb z katalánských kostelíků, např. vzácné fresky z kostela San Clemente de Taüll (provincie Lleida) jsou vystaveny v Muzeu katalánského umění v Barceloně.
Gotické umění proniklo do Pyrenejský poloostrov z Francie a půdu tu pro něj připravili cisterciáci, na jejichž klášterních stavbách z poloviny 12. století se objevují první gotické prvky. Kromě klášterů však cisterciáci stavějí i rozlehlé katedrály, které mají mnohdy obranný charakter (Avila, Sigüenza). Gotický sloh dosahuje svého vrcholu ve 13. a 14. století stavbami katedrál v Leónu, Burgosu, Toledu, Palmě de Mallorca, Gironě. Největší španělská katerála v Seville je z období pozdní gotiky (15. stol.).
Koncem 15. století vzniká v Itálii nový stavební sloh zvaný renesance, který posléze ovlivnil celou Evropu. Ve Španělsku se v architektuře té doby uplatňuje tzv. sloh isabelský (estilo isabelino), nazvaný podle královny Isabely, který je kombinací pozdní španělské gotiky, mudejarského stylu vycházejícího z tradiční muslimské dekorativnosti a renesančních architektonických prvků. K nejvýznamnějším památkám tohoto období patří kartuziánský klášter Miraflores v Burgosu, kaple nejvyššího vojenského velitele (Capilla de los Condestables) v burgoské katedrále, klášter San Juan de los Reyes v Toledu či někdejší královský špital a ubytovna pro poutníky, dnes luxusní hotel (Hostal de los Reyes Católicos), v Santiagu de Compostela. V 16. století sílí vliv italské renesance, který si Španělsko přizpůsobuje k obrazu svému. Říká se mu platereskní (estilo plateresco) a dostal své jméno podle umění stříbrotepců (plateros), které přenesl do architektury. Nejreprezentativnějším příkladem tohoto slohu je průčelí staré univerzitní budovy a Kolej svatého Řehoře ve Valladolidu. Mezi velkými jmény tohoto období se objevují Diego de Siloé, Gil de Hontañón, Alonso de Covarrubias. Pozdní renesance je charakterizována strohostí a symetrií tvarů, jejímž vrcholem je palác Karla V. v granadské Alhambře (stavitel Pedro Machuca) a zvláště pak El Escorial. Stavbu tohoto kláštera, královského paláce a hrobky dokončil Juan de Herrera, který tu strohý klasický styl zbavený jakékoliv dekorativnosti dovedl k takové dokonalosti, že se o něm hovoří jako o stylu herrerovském (estilo herreriano). Nejvýznamnějšími představiteli malířství tohoto období jsou El Greco a Luis Morales, ze sochařů proslul Alonso Berruguete.
Jestliže renesance se vyznačuje geometrickou strohostí svých tvarů, nastupující baroko, jímž je vyplněno 17. a první polovina 18. století, je charakterizováno přebujelostí výzdoby. Církev nabývá stále většího majetku a své bohatství staví na odiv ve velkolepých církevních stavbách (kolej La Clerecía v Salamance, jezuitská kolej v Loyole). Svou výzdobou a rozměrností ohromuje i světská architektura, za níž mnohdy stojí bohatství proudící z Nového světa (průčelí univerzity ve Valladolidu). Vrcholem španělského baroka je tzv. estilo churrigueresco. Tento styl dostal název podle bratří Churriguerů, který jej vytvořili. Mistrovským dílem churriguerismu je hlavní průčelí katedrály v Santiagu de Compostela (autor Casas y Novoa).
V sochařství ustupuje kámen dřevu, uplatňuje se polychromie a textílie. Nejvýznamnějšími představiteli španělské polychromované dřevořezby jsou Alonso Cano a Pedro de Mena. 17. století je i vrcholným obdobím španělského malířství, které proslavili především Velázquez, Murillo, Zurbarán, Ribera, Valdés Leal, Ribalta, Coello.
V průběhu 18. století s příchodem Bourbonů na španělský trůn pozdní baroko ovlivněné francouzským rokokem uvolňuje místo klasicismu. K významným klasicistním stavbám patří královský palác La Granja nedaleko Segovie, královský palác, brána Alcalá či budova muzea Prado v Madridu. Z architektů té doby vynikali Ventura Rodríguez a Juan de Villanueva. Nejvýznamnější malířskou osobností je bezpochyby Francisco de Goya.
Poslední třetina 19. století odstartovala secesi (ve Španělsku nazýván modernismus). Tento sloh navazující na evropskou secesi se uplatňuje především v Katalánii, kde dosáhl geniální podoby v barcelonských stavbách Antoni Gaudího (nedokončený chrám Sagrada Familia, Güellův park, dům La Pedrera a další). V malířství 20. století stojí na nejvyšším stupni pomyslného žebříčku avantgardního umění Pablo Picasso, následován Salvadorem Dalím a Joanem Miróem. Známými jmény i na mezinárodním poli jsou architekti Ricardo Bofill, Santiago Calatrava či José Luis Sert, malíři a sochaři Antoni Tàpies, Eduardo Chillida...
|